Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Není zcela jasné, co se v rychlém sledu navržených a uskutečněných schůzek minulý týden v Istanbulu odehrálo, ale po telefonátu Trump-Putin začíná být jasné, oč Putinovi jde a proč mu nemůže Evropa na rozdíl od amerického prezidenta ustupovat. Telefonátem konečně Putin dosáhl, co potřeboval. Jedná pouze s americkým prezidentem, předjednává, co bude s Ukrajinou dělat, nepřerušil útoky a patrně za to nebudou ani sankce. Navzdory tomu se všeobecně očekává další posun k míru.
Slibovaná slibná schůzka
Začněme fakty. Schůzku v Istanbulu navrhl výhradně Putin na tiskové konferenci nad ránem, v reakci na návrh 30denního příměří od evropských lídrů a pod hrozbou evropských sankcí, se kterými souhlasil i Donald Trump. Návrh schůzky Putin namířil do času a prostoru v regionu Blízkého východu, kde Trump také plánoval být. Putin se zjevně chtěl sejít právě a pouze s americkým prezidentem, osobně. Ten uvedl, že se možná schůzky zúčastní.
Ukrajinský prezident Zelenskyj ovšem vzal Putina za slovo a do Istanbulu vyrazil. Trump naopak dal přednost podepisování kontraktů se Saúdskou Arábií a v Kataru. Putin se tudíž v Istanbulu neukázal. Poslal vyjednavače, kteří jen tlumočili maximalistické a zjevně nepřijatelné požadavky. Žádné vyjednávání, ruský monolog, následovaný mraky dronů a raket na ukrajinské civilní cíle. Výsledek? Spíše záporný.
Potlačený summit NATO
V Istanbulu se zároveň konalo jednání ministrů zahraničí NATO. Tam Američané přijeli. Výkonný šéf Aliance Mark Rutte tak mohl ukázat, že NATO je ve vnitřní shodě. Jeho jednání ovšem zakryla zmařená schůzka Ukrajina-Rusko a kontrastní chování ukrajinského prezidenta vůči Putinovi. Ukrajinci zde převzali iniciativu a pozornost.
Zanikla tím ovšem důležitá informace, že rozvrat transatlantické obranné spolupráce nenastal, naopak NATO zůstává funkční, včetně přítomných Američanů. Navíc se evropští lídři a silná čtyřka dál dokázali domluvit i s Donaldem Trumpem na tlaku vůči Kremlu ve prospěch 30denního příměří pod hrozbou sankcí.
V mediálním i diplomatickém dění zůstala především agenda neuskutečněné schůzky Putin-Zelenskyj, která ve skutečnosti byla pravděpodobně jen záminkou k vytoužené schůzce Putina s Trumpem. Dvě mocnosti by se na ní dohadovaly o budoucnosti Ukrajiny, přednesli nebo vnutili ji ukrajinskému prezidentovi a nechali Evropany v předsíni. To se nestalo. Tlak na příměří z evropské strany proti snaze o přímé jednání USA-Rusko zůstal. Proto Rusko gradovalo útoky a Trump ztratil trpělivost a povolil.
Rozdílné priority stran trvají
Vypadá to sice, že všem jde o mírová jednání a dosažení udržitelného příměří, cíle jsou ovšem zřetelně velmi odlišné. Ukrajina a Evropa chtějí zastavení bojů na 30 dnů, jako podmínku jednání. Rusku jde o jednání bez podmínek a přerušení bojů, ale v dohodě jen s Američany. A Donald Trump už na věc nemá trpělivost, přestala to pro něj být priorita, kromě politických důvodů a otevření podmínek pro těžbu nerostů na Ukrajině. Navíc zde jsou lákavé ruské byznys nabídky. Američané proto oscilují mezi oběma pozicemi.
Rozdíl je v tom, zda Rusko dokáže jednáním o míru prosadit své zájmy u jednacího stolu, kterých nedokázalo dosáhnout na bojišti. A společně s Američany definovat Ukrajinu a její budoucnost jako svou zájmovou sféru, na které se s Washingtonem dohodne bez dalších podmínek. Jde o zabrání všech východních regionů Ukrajiny, vojenskou a obrannou neutralizaci a kontrolu jaderné energetiky. Nebo zda Ukrajina dokáže ve spolupráci s Evropany prosadit své právo na západní budoucnost, udržet ne-ruský či mezinárodní statut Ruskem okupovaných území a prosadit své odškodnění za obrovské válečné následky napáchané Ruskem.
Ukrajina doufá, že podpisem „nerostné“ smlouvy s USA má naději na prosazení svých práv a zájmů pod patronací Washingtonu a ve spolupráci s Evropany. Nově pak i s podporou Vatikánu s velkým vlivem ve třetích zemích.
Chaosem v bilaterálních jednáních v Istanbulu sice politicky jistě získal Zelenskyj, ale fakticky si Rusko neúčastí a zintenzivněním bombardování vynutilo přímé jednání s Trumpem bez Zelenského a Evropanů.
Tím, že vyjednávací chaos překryl nikoli rutinní summit NATO, zaniklo i v Česku, že Aliance se nejen nerozhádala, ale dokázala se shodnout i s Američany. Stojí jasně za Ukrajinou a je funkční v případě napadení některého ze svých členů. To samozřejmě významně omezuje šance na rozdělení sfér zájmů mocností pro celou Evropu.
Zdánlivá banalita platnosti článku 5, který je základem a páteří i naší bezpečnosti, stejně jako bezpečnosti ohrožených Baltů, přestala být samozřejmostí po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu. A to nejen fakticky, ale významně i politicky. Trump platnost článku 5 výslovně zpochybnil a podmínil financemi od Evropanů. Nezůstalo to bez odezvy. Podle čerstvého výzkumu Medianu je o pomoci spojenců členskému státu napadenému Ruskem rozhodně přesvědčeno jen 18 procent našich občanů. Dalších 40 spíše doufá, že by pomoc byla poskytnuta.
Rozhodne krize důvěry v bezpečnost volby?
Paradoxem znejistění je, že krize politické důvěry v NATO přichází v době, kdy nejen my, ale všechny členské státy silně navyšují své obranné výdaje, modernizují ozbrojené síly a obranné kapacity. A podpora růstu výdajů na obranu potřebuje být v demokracii propojena s jejím smysluplným svázáním s důvěrou veřejnosti, že NATO nás bude bránit.
A za druhé, případné rozkolísání důvěry v kolektivní spojeneckou vůli NATO může generovat větší nejistotu či otevřenost vůči jednání a dohodám s Ruskem jako možným agresorem. Otevřel by se tím vnitropolitický prostor mocenským zájmovým sférám. Analýza vývoje veřejného mínění v dalších zemích, třeba na Slovensku nebo v Maďarsku, by mohla ukázat, že nejde jen o teoretickou erozi spojeneckých vztahů.
Rusko nespí, nejen pokud jde o Ukrajinu, ale ani v podlamování důvěry v transatlantickou spolupráci v členských zemích NATO. Probíhá čitelný politický i dezinformační tlak na podlomení spolupráce a (sebe)důvěry Evropanů ve smysluplnost NATO.
O čem se musíme bavit i doma
Závěry z istanbulské diplomatické vřavy a následného vývoje by měly být dva. Při významné pozornosti směřované k Rusku a podpoře Ukrajiny je naší hlavní prioritou soudržnost a vojenská i politická akceschopnost NATO. Víc než samotné Rusko. A za druhé, rozhodně je třeba se o této agendě bavit doma. Především o naší práci na společné obraně v NATO, pokud jde o obranné výdaje a jejich směrování.
Bez této diskuse o obranných a bezpečnostních agendách může veřejná důvěra v NATO a podpora našich obranných výdajů dál klesat. Tím spíš, že se významné domácí politické síly snaží tyto výdaje a jejich směrování do modernizace armády zpochybnit.
Debata bezpečnosti a obranyschopnosti proto do naší předvolební debaty patří. Občané to mají a potřebují znát a ve volbách se podle toho rozhodovat. Demokracie, a tím i naše bezpečnost, stojí na vůli občanů bránit se a investovat do obrany. Politiky volí k tomu, aby obranyschopnost země zajistili, protože tu si občan sám zajistit nemůže.
