Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Senát minulý týden vrátil Sněmovně zákon, který v první a druhé třídě zavádí místo známek na vysvědčení povinné slovní hodnocení. V horní komoře zvítězil názor, že by se tím učitelům omezila možnost hodnotit žáky. Poslanci mají hlasovat znovu ještě do prázdnin, změna by pro první třídy začala platit od školního roku 2027/28.
Průzkum veřejného mínění - a ne první svého druhu - zároveň ukázal, že asi dvě třetiny lidí si známkování přejí. Pro 63 procent je známkování na prvním stupni „přirozenou součástí výuky a děti mají dostávat známky“, shrnul výsledek jednatel nakladatelství Fraus Klett, které si otázky zadalo.
Průzkum se sice neptal přesně na to, co stojí v novém zákoně (nezrušil by známkování na celém prvním stupni, jen v prvních dvou třídách), ale hlas lidu je zřejmý: Neberte nám měřítko 1 až 5 a číslice. (Jestli se na vysvědčení píše číslovka, anebo přídavné jméno „výborný“, už není podstatné, pořád je to jednička, stupeň na škále známek.)
Zatím si školy mohou vybrat, jestli budou žáky hodnotit známkami, slovně nebo kombinací obojího. Velká většina učitelů a učitelek známkuje. Slovní hodnocení se sice šíří, podle odborníků jde o světový trend, ale silná poptávka po číselných známkách trvá. A nestojí za ní jen podvědomý odpor k novotám, které komplikují to, na co jsme my dospělí zvyklí a čím jsme si sami prošli.
Jiný průzkum zjistil, že vedle tradice je pro příznivce známkování důležitá také jeho objektivita. Číslo jako pečeť výsledku je jednoznačné a hezky kulaté. Dá se hladce matematicky zpracovávat: přepočítávat na studijní průměry, srovnávat s předchozím a následujícím obdobím a s čísly jiných žáků.
Zastánci změny namítají, že výhoda objektivity školních známek je ve skutečnosti mýtus. Říká to i ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal: „Dnes máme takové požadavky na děti, že známkou jejich posun nelze objektivně hodnotit.“
Stokrát jsme slyšeli, že moderní škola by se měla měnit tak, aby se děti méně „učily znalostem“, naopak více si „osvojily kompetence“. Ale bodování výkonu číslem - jako by vysvědčení bylo tabulkou, kterou do kamery ukazují porotci ve StarDance - svědčí spíš tomu prvnímu, ne druhému přístupu. Umí rovná se jednička, umí trochu méně dvojka a tak dále.
Nemluvě o tom, že subjektivní parametry, co je v praxi ještě za 1 a co za 2 nebo hůř, se nutně liší školu od školy, ale i mezi jednotlivými pedagogy. Všichni berou v úvahu další faktory, například „snahu“. A testy školní inspekce přisvědčily občas tradovanému přesvědčení, že dívky v průměru dostávají trochu lepší známky než chlapci (kteří přitom byli v testech o něco lepší). Takže, jakápak objektivita?
Jenže také jsme stokrát slyšeli, že „čísla nelžou“. Že je na ně spolehnutí. Musí být! Protože čísla jsou zásadní, bez nich si nekoupíte boty, nezadáte PIN, neobjednáte si jídlo ani nezavoláte taxíka, neuřídíte firmu ani vlastní život. A na žebříčky a rekordy zapomeňte.
Význam i přitažlivost číselných dat spočívá v jejich jednoduchosti. Ta dovoluje hladce měřit, porovnávat a kontrolovat (mezičasy na závodech, volební preference i státní rozpočet). Číslo (nebo písmeno, když je škála složená z abecedy) se dá i srozumitelně převádět na motiv, abychom minulý výsledek příště překonali. A také na pocit zadostiučinění z toho, jakého výsledku-čísla jsme dosáhli.
Oba faktory, podnět ke zlepšování a pocit zadostiučinění, jsou i součástí debaty o známkování: Jedni tvrdí, že právě kvůli nim jsou známky-číslice tak cenné, kdežto druzí namítají, že ke zlepšení studijních výsledků i satisfakci ze školního úsilí přispěje spíš dobře formulované slovní hodnocení než trojka na vysvědčení.
Vlastně je těžko říct, jestli jsou v moderní civilizaci mocnější slova nebo čísla. Vypadá to, že čísla skrze obří praktický význam budí čím dál větší důvěru. Třeba si to neuvědomujeme, ale získáváme k nim až niterný, celoživotní vztah: nebo snad vedle rodné země, rodného údolí a rodného domu neexistuje také naše rodné číslo?
Kdežto důvěra ke slovům - ačkoli na počátku bylo slovo, a ne číslo! - slábne. Může za to zkušenost, jak slova mohou být jasná, skvělá i zrádná, upřímná, láskyplná i pokrytecká, pravá i pomýlená a strašlivě zneužitá. Za což vždycky mohou slova lidí, ne slova sama.
S pochybováním o slovech si začal Hamlet, princ dánský: Slova, slova, slova. Teď jsme dospěli do historického údobí „není to pravda, ale mohla by být“ na internetech.
Čísla jsou vypočitalená (doslova), slova jsou nevypočitatelná, tak nám to připadá. Až z takové hloubky pramení přesvědčení, že školní známky jsou skvělý vynález, kterého se máme stůj co stůj dál držet. Možná ještě pevněji než dřív. Jako kotvy v komplikovaném a nestabilním světě slov.
Když se dozvíme, že měrou čehokoli už by nemělo být číslo, ale místo čísla slovo, vytušíme, že si to bude žádat víc odvahy, asi i důvěry. A méně pohodlí, protože slova si obvykle říkají o výklad, o myšlení a porozumění těch, ke kterým se obracejí.
Tohle všechno samozřejmě nemá být nějaká filipika proti číslům ani apoteóza slov. Oba kulturní vynálezy v redakci Šuplíku hlasitě chválíme, oba máme rádi stejně!
A právě proto nás zneklidňuje, když užitečná, tvrdá čísla dominují nad jakoby nepraktickými, měkkými slovy. A to i tam, kde by obě veličiny měly dostat rovnou příležitost, nebo dokonce tam, kde se lépe hodí vyjádřit něco slovy, třeba i nějakými svými.
Lidstvo potřebuje a spotřebovává fakta, víc a víc fakt, a čísla je dokážou obstarávat skvěle. Například v jízdních řádech, tam nemůžete napsat „vlak odjíždí za soumraku, když zrovna nebude pršet“.
Akorát se to s čísly, což přece nemusí být totéž co objektivní fakta, nemá přehánět. Na úkor slov.
