Bílá paní v hledáčku gestapa. Spisovatel líčí tajnosti hradů a zámků

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tajnosti českých hradů a zámků je název knihy Jana Bauera, se kterou čtenář dostává do rukou zasvěceného průvodce po čtyřiceti oblíbených památkách a současně i návod na zajímavé turistické výlety. Nové vydání vyšlo letos k 80. narozeninám známého autora historických románů a literatury faktu, který napsal víc než dvě stě knih.

Česká republika se podle něj dá označit za velmoc hradů a zámků otevřených turistům. „Máme jich opravdu hodně, všude je něco zajímavého. Jediným problémem jsou peníze. Určitě by si naše hrady a zámky zasloužily ještě větší péči a propagaci,“ říká Jan Bauer. V rozhovoru pro Seznam Zprávy se rozpovídal o dávných příbězích i osobních zkušenostech.

O hradě Karlštejně se říká, že tam nesměly ženy. Vy ale píšete ve své knize, že ženy na Karlštejn vždy mohly. Jak vznikla ta pověst o přístupnosti jen pro muže?

Ženy nesměly nocovat v kapli Utrpení Páně, později nazývané svatého Kříže, a v jejím okolí. Pak se tato informace převedla na celý hrad, což ale byla fantazie spisovatele Jaroslava Vrchlického, který ve své hře přisoudil ženám jenom hrádek Karlík.

V kapli se prý nesmělo ležet.

Ano, tak to bylo v písemnostech. A bylo tím myšleno souložení. Králové si často dělali, co chtěli, takže tu musel být nějaký náboženský příkaz, který by jim v tom zamezoval.

Když pomineme Karlštejn, kam pošlete člověka, který chce navštívit krásný hrad?

Kromě Karlštejna určitě na Křivoklát a Zvíkov, na Moravě pak na Pernštejn nebo Bouzov. To jsou oblíbené hrady, které mají zmapované i filmaři. Zrovna na Bouzově vznikla oblíbená pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci. K hradům se vždy vážou zajímavé příběhy, třeba Křivoklát býval vyhlášeným vězením, kde drželi i anglického alchymistu Edwarda Kellyho nebo biskupy Jednoty bratrské.

Jihočeský Zvíkov jste spojil s pověstí o dceři praotce Čecha, která si na to místo měla zvyknout. Tak vznikl původní název Zvykov?

Říká to jedna hodně stará pověst. Podle další ale název pochází od slova zvuk, protože Zvíkov leží na soutoku Otavy s Vltavou, ze kterého se údajně linuly různé podivné zvuky. Podle pověstí mělo i na tomto hradu strašit, což podpořila také hra Zvíkovský Rarášek od Ladislava Stroupežnického. Sám zůstávám vždy nohama na zemi a jsem pro racionální vysvětlení, i když s různými nadpřirozenými jevy se na Zvíkově v novodobé historii setkávali filmaři. Slyšel jsem, že se jim tam při natáčení zničehonic vypínaly kamery.

Zažil jste tam sám něco podobného?

Nenatáčel jsem, dělal jsem jako novinář jen rozhovory s herci nebo režiséry. Akorát jedna herečka mi chtěla hodit diktafon z hradeb do Otavy, ale to bylo z jiných důvodů.

Hodně oblíbený hrad je také Bezděz. V jeho okolí se prý líbilo čertům.

Vyplývá to z lokálních názvů v okolí, které jsou po čertech pojmenovány. Zase to přisuzuji lidské fantazii. Stejně jako to, že pod Bezdězem žijí v podzemí trpaslíci, kteří jednou pomohli na hradě zachránit dítě.

Takže ideální hrad na výlet pro rodiče s dítětem, aby se nemuseli bát, když se jim zatoulá?

Nahoru vede jenom jedna hlavní cesta, tam je těžké se ztratit. Je to ale hodně do kopce, Bezděz je dominantou kraje. Když jsem tam sám vyrazil, tak než jsem se vyšplhal až nahoru, málem jsem v kopci vypustil duši. Naštěstí je tam občerstvení, sudy piva si tahali pomocí provizorního výtahu. Když jsem tam zavítal, zrovna jím vytáhli nahoru i jednoho církevního představitele z biskupství.

Zaujalo mě i vyprávění o hradu Kost. Působí nedobytně, ale prý stačilo málo a mohl vypadat jinak.

Po třicetileté válce chtěl císař Ferdinand III. část hradu zbourat. Obával se, že si tam najdou útočiště váleční zběhové nebo lapkovské roty, které se tehdy po Čechách rozmohly. Jenže jeho majitelka, tuším hraběnka Černínová, se postavila proti a trvala na tom, že se nic bourat nebude. Opravdu se jí podařilo Kost zachránit – i když tam nebydlela a nebylo to pro ni životně důležité. A k té nedobytnosti – Janu Žižkovi se hrad nepodařilo zdolat, a když musel odtáhnout s nepořízenou, údajně prohlásil, že „Kost patří psu“.

O hradech toho víte opravdu hodně. Je něco, co vás na některém překvapilo, když jste je zkoumal?

Těžko říct, takto z hlavy… Překvapilo mě na Špilberku, moravském hradě nad Brnem, že podmínky v kasematech nebyly tak hrozné, jak jsem si původně myslel.

Když zůstaneme u hradních podzemí, napadá vás ještě nějaká zajímavost?

Na česko–rakouském pomezí leží hrad Landštejn, který patřil rodu Pánů z Landštejna, což je takzvaný rozrod (rodová větev – pozn. red.) starších Vítkovců. Dnes už je to zřícenina. V 50. letech minulého století se proslýchalo, že podzemní chodby odsud vedou až do Rakouska. Minulý režim se obával, že by tudy mohli lidé emigrovat, ale než by chodby nechali prozkoumat, tak vstupy do celého podzemí znepřístupnili betonovými přehradami. Hrad tedy mohl sehrávat významnou roli i v dobách mnohem pozdějších než po svém vybudování.

Vy se zabýváte i zámky. Na který vzpomínáte rád?

Na Telč. Pobýval jsem v tomto jihočeském městě často jako kluk, protože odsud pocházel otec a jezdili jsme tam za dědou a babičkou.

To mě zajímá. Odhalil jste nějakou zajímavost v historii telčského zámku?

Do jeho dnešní podoby ho postavil Zachariáš z Hradce. Zajímavé na tom je, kde vzal peníze. Zpronevěřil je totiž Kateřině z Ludanic, pozdější manželce Petra Voka, které předčasně zemřeli rodiče a její majetek mu byl svěřen do péče. Prostě ten majetek vytuneloval a přestavěl za něj telčský zámek, který dřív nebyl tak honosný. Petr Vok se to později dozvěděl a snažil se domoci náhrady. Ale přestože jeho bratr Vilém z Rožmberka byl nejvyšším pražským purkrabím, dnes by se dalo říct předsedou vlády, nijak si nepomohl. Zachariáš z Hradce byl zase moravský zemský hejtman, takže to byly dvě velké šarže proti sobě.

Petr Vok tehdy prohrál, ale tunelování je nakonec výhrou pro dnešní turisty.

Určitě. A kdybychom se naopak podívali do doby husitské, tehdy zase hrady jenom zanikaly. Pátral jsem kdysi opakovaně po hradě Poděhusy u Netolic, ale nemohl jsem ho v lesích najít. Nakonec se mi ho s kamarádem povedlo objevit, ale zbyly z něj jen valy. Husitům se ho povedlo zničit úplně nadoraz.

Na čem záviselo, jestli bude hrad přebudován na zámek, nebo zanikne?

Na penězích, jako dneska. Když byl šlechtic bohatý, přestavoval. Jindřichův Hradec takto vznikl na několikrát, podobně jako Český Krumlov. Každý z Rožmberků cítil jako svoji povinnost něco přidat, proto je dneska vidět, že je zámek slepený z různorodých částí.

Tím můžeme přejít k tajemnu. Které české hrady a zámky jsou spojené s fenoménem přízraku bílé paní? Často se zmiňuje právě v souvislosti s Rožmberky.

Ano, spojené jsou s ní především ty, které patřily Vítkovcům – tedy nejen Rožmberkům, ale i pánům z Hradce a dalším příbuzným rodům. Kromě Českého Krumlova to je určitě i Třeboň nebo zmiňovaná Telč, ke které se váže zajímavá událost. Podle pověsti tam bílá paní vařila o Velikonocích sladkou kaši a časem se z toho stala každoroční tradice.

Máte představu, jak ta pověst vznikla?

Ten příběh má reálný základ – manželka jednoho z majitelů Jindřichova Hradce se prý kdysi obávala, že dělníci nestihnou včas dokončit stavební práce, a tak jim na posilnění uvařila kaši s medem, podle jiné verze dokonce s pivem. Tuhle velikonoční tradici ale během třicetileté války zakázali švédští důstojníci. Podle pověsti se ovšem bílá paní kvůli tomu rozhněvala natolik, že způsobila zemětřesení, až se v zámku kácel nábytek. Švédové tak byli donuceni podávání kaše opět povolit. Zajímavý je také Jindřichův Hradec a jeho bílá paní, i když tam tak úplně nepatří.

Co to znamená?

Bílá paní v Hradci nevychází z původních pověstí, ale z práce Bohuslava Balbína, který měl za trest sepsat dějiny jezuitského řádu v Čechách. Začal pátrat v archivech a postupně z toho vykrystalizovaly dějiny celé české země. Při svém bádání narazil také na příběh, který ho zaujal natolik, že v něm spatřil ideální postavu pro zhmotnění fenoménu bílé paní. Tou osobou byla Polyxena z Rožmberka, dcera Oldřicha z Rožmberka, známého husitobijce.

Proč zrovna ona?

Hodně trpěla, a kdo hodně trpěl, o tom se říká, že po smrti musí strašit. A tento příběh nemá šťastný konec. Polyxena byla provdána za Hanuše z Lichtenštejna. Její tatínek Oldřich během husitských válek finančně hodně vykrvácel a neměl prostředky na slušné věno. Lichtenštejn zahořkl a začal svoji manželku týrat. Dokonce do té míry, že neměla na zaplacení masa a dalších potravin. Psala zoufalé dopisy otci i sourozencům, ve kterých líčila, jak se k ní manžel chová.

Co na to Balbín?

Tyto listy se Balbínovi dostaly v archivech do rukou a on v nich viděl něco výjimečného - autentický ženský hlas ze šlechtického prostředí. Ačkoliv Polyxena zřejmě nepsala vlastní rukou, ale diktovala písaři, šlo o její myšlenky, její slova. Balbín tak objevil první českou spisovatelku.

Jak příběh pokračoval?

Lichtenštejn nakonec Polyxenu zcela odvrhl a zemřela opuštěná ve Vídni, protože se jí nikdo z rodiny neujal - otec na to neměl prostředky. Její osud, plný bolesti a beznaděje, se pak v Balbínově fantazii přetavil v postavu bílé paní - ducha, který bloudí zámkem a ohlašuje buď narození, nebo smrt někoho z rodu.

Jak to ohlašovala?

Bílé rukavičky znamenaly narození, černé naopak smrt.

Viděl jste při svých cestách nějakou bílou paní?

Neviděl. Dokonce bydlím proti pověstnému Branišovskému lesu u Českých Budějovic, kde údajně straší pro změnu černý muž. Chodil jsem tam po nocích s baterkou i s vnukem, který se rád bojí, ale nikdy jsme nic nadpřirozeného neviděli.

Možná někdo jiný viděl v noci vás a vznikla pověst.

Kdepak. Vnuk je hodně hlučný, to by hned poznali, že se nejedná o strašidla.

Jaké existují dochované zprávy o pozorování bílé paní?

Nejzajímavější zjevení se týká hradu Rožmberk, který patřil během protektorátu za druhé světové války svazu německých děvčat. To byla jakási dívčí obdoba chlapeckého spolku Hitlerjugend. Na Rožmberku trávily prázdniny a na začátku každého dne mívaly nástup. Dvě z nich vždy u dolního hradu vztyčovaly vlajku s hákovým křížem. A jednoho rána se u horního hradu, na věži Jakobínce, objevila bílá postava, která jim hrozila prstem. Děvčata se vyděsila a utíkala dolů po schodech za svou vedoucí. A také té potom zahrozila bílá postava prstem.

Nechala to vedoucí jenom tak?

Ne, zalarmovala gestapo v blízkém Krumlově. A přivolaná hlídka zjistila, že nahoru na ochoz nebylo možné se dostat. Je to možná úsměvná událost, že gestapo vyšetřovalo bílou paní, ale je to tak zaznamenáno. Strašit přitom na Rožmberku později opravdu začalo.

Jak to?

Bylo to v době, kdy tam dělal kastelána bývalý filmový režisér Čestmír Mlíkovský. Ve sklepě provozoval vinárnu, říkal jí Katovna. A protože v horní části hradu bylo spojové učiliště, najímal učně na noční strašení hostů. Chlapci převlečení v kostýmech tam po nocích strašili a lekali návštěvníky.

Vzpomenete si na nějaké místo, ke kterému se vázala záhada a podařilo se ji vysvětlit?

Hrad Michalovice u Mladé Boleslavi má nakřivo věž Putnu. Nějací hledači pokladů jí kdysi ve snaze něco objevit vyhodili do vzduchu, a ona se potom nahnula. Samozřejmě se to později začalo přisuzovat činnosti ďábla a podobně. Výklady se vždycky začaly objevovat až dodatečně. Kastelán na Křivoklátu mi kdysi vyprávěl, že potkával duchy, poltergeisty, takové ty hřmotné duchy, ale to můžeme vysvětlit prasknutím okna při průvanu nebo čímkoliv podobným.